Mám strach.
Mám strach, že náš čas už skončil.
Mám strach, že se nevyznám v novejch poměrech.
Mám strach, že to, co umím, už není k ničemu.
Všechno je jinak. Kde jsou všechny ty lidi, co si dřív pomáhali?

víc asi nebude. Pročítám se časem zpátky a odškrtávám si nedořečené. – Třeba, že Měla na sobě dokonalý úsměv je vlastně kalk z angliny.

co jsem měl být něčí poprvé… jak to jinak slušně říct? Nevím.
Došel jsem na křižovatku, nasedl do autobusu a odjel neobvyklým směrem. Místu, kde jsem vystoupil, se říká Beránčí Dvůr; byl jsem tam za chvilku, stromy stříbřité, zahrady stříbřité, všude ticho. Takové to ticho, co zvoní.
Zazvonil jsem u jednoho čísla také, vrátka zabzučela, prošel jsem tou stříbřitou zahradou a vklouzl dovnitř, do tepla. Teď se mi vybavuje, že jsem nad slovesem „vklouzl“ absolvoval menší sémantickou debatu: červená knihovna, smaragdové objetí, žár jeho polibků ji proklál jako šíp… no tak dobře. Tak jsem tedy do tepla proklouzl.
Nikdo mě neviděl, nikdo neslyšel, moje stopy na stříbřité jinovatce nezůstaly. Žádné světlo se v domě nerozsvítilo – taky proč, vždyť byl den! Moje otisky na klice policie nenajde, měl jsem rukavice. Sebemenší hluk se neozval, supi ani havrani se nad domem moc nehoufovali, paparazzi tu nezastavovali své otřískané vozy… prostě nic. Nic!
Bylo pořád ticho, stejné jako předtím. Nebe bylo stříbřité a slunce někde poblíž, ale nemohlo se prodrat. Stáli jsme na zastávce autobusu, tentokrát ve směru do města. Stáli jsme tam sami, zachumlaní, chtěl jsem ji ještě obejmout, ale držela si mě od těla.
Byla bledá, hrozně bledá…
„Jsi hrozně bledá. Aspoň do města s tebou pojedu. K metru.“
„Nechceš mě rovnou předat mamince? Liebe Mutter, die Sache ist erledigt.“
Zakuckal jsem se. „Milá maminko. Tečka. Posílám ti křečka.“
„Milá babičko. – Já to zvládnu. Promiň, ale radši bysme neměli jet stejným autobusem.“
„Ani do autobusu spolu nesmíme vlézt?“
„Prosím tě. Já tě prosím. Ani spolu čekat. Někdo nás uvidí.“
„Mám si jít stoupnout jinam? Proč, proboha? – Jak dlouho už nás lidi vídají?“
„Takhle ale ne. Zavolám hned, jak nastoupím, slibuju. A odprosím tě za tohle… i s brekem, chceš?“
„Ne, prosím tě, neplač… jsi tak bledá.“
„Zvládnu to, vážně. Uvidíme se u vás hned zejtra. A já tě odprosím znovu.“
„Budu mít strach,“ řekl jsem, po stříbřité silnici přijížděl stříbřitý autobus. Tolik jsem ji chtěl k sobě přitisknout, upravit jí čepici… uvařit polévku a krmit ji lžící. – Stříbřitý autobus stříbřitě přibrzdil, ona nastoupila, ohlédla se, usmála se bledým úsměvem.
Viděl jsem ji skrz sklo, jak se přehrabuje v tašce a hledá mobil.

… je trochu zvláštní, že se úsměv taky nosí. Jako oblečení. Napadlo mě chtít tímhle zjištěním poplivat dobu, ale úsměv se zřejmě nosil vždycky. – Úsměv jako slovo: co znamená? Hezký kousek na sebe?

vlastně spíš procházel jsem obrázky, které jsem v obrázkovém období vyobrázkoval, a našel jeden, na který se z nějakých dramaturgických důvodů nedostalo… třeba se ještě dostane. Je na něm prs, menší, proti tmavému pozadí; není vyzývavý, není to erotická fotografie; je to přírodní úkaz.

Hledal jsem obrázek, takový obrázkovatý obrázek s námětem Dům u moře… ne. Jinak. – Sedával jsem, je to už patnáct let, na skalisku, díval se přes Kvarnerský záliv a v dálce vídal bílé budovy. V noci světla. A myslel jsem na Viktora, jak tam někde naproti chodí s Ninou a dívá se na záliv mým směrem, a najednou ho to přemůže a on Nině řekne: „Poslyšte, a jestli vás opravdu miluji?“
A ona se ohlédne, v očích má malinko štvaný výraz…

O touze já musím říct, že si někdy beru do postele medvěda. Myslím to není příklad rozkvétající zoofilie; jen k sobě občas potřebujete přivinout a držet. – Anně jsem, via Hartl, takhle sehnal Borise. Anna ho nepotřebovala závratně dlouho, ale po určitou chvíli se hodil.
Řeknete si: medvěd… totiž, řeknete si: touha. Má spousty podob.

Láska. Láska nebeská. A co když je to láska? Láska z pasáže… Love At First Sting. Láska je láska. Láska jako trám… Lásky jedné plavovlásky. – Škvorecký dal do Bystrých mladých mužů a žen fotku Haničky Brejchové, jak mezi natáčením sedí na židli a na klíně má klapku s nápisem: Láska jako prám.
Ano, taky si myslím.

Když se v Lásce nebeské schází vláda, aby jaksi stanovila svůj postup vůči americkému presidentovi, David se octne trochu v rozpacích, needs a little rest, a řekne… já přesně nevím, jak to anglicky řekne. V dabingu máme „S kým se tu musím vyspat, abych dostal šálek čaje a sušenku?“ – Naproti tomu v titulcích je „Koho tu mám zjebat, abych…“
Slova. Takhle to dává větší smysl, ne?

Láska mě bodá, žárlivost hlodá. Moudrá je sova, nehledá slova.

Láska mě bodla, ty jsi má modla.

jsem pro svou potřebu upravil: nejmladší naší olympioničce bylo devět. Když se stala olympioničkou. Z toho celkem vyplývá, že na fotce z minula se už díváte na olympijskou vítězku, dokonce dvojnásobnou. Například ňadra, že. Houba, kterou jsem obrazově zamlčel, byl smrž.
Madla ho dřív ucítila, než spatřila.

Ne, tentokrát už neodvolatelně, bez uzardění.

na H. Tentokrát uvnitř, v měkkém fotelu... báječné elegantní recepční. I kde tam mají hajzlík, i to mi ukázaly.

Ocituju sám sebe, z RB:
Prostředí (chtělo by se mi napsat duchovní klima) šachových soutěží, tehdy ještě ani zdaleka ne tak zahnojené armádou prosazujících se blbečků. Šachy byly pro nás nejen prostorem k sebeuplatnění, ale taky otázkou a tajemstvím... no, třeba mě paměť obelhává.
A třeba zas ne tolik: pamatuju, jak jsme se, kompletní mistrovská Bohemka, jednou v Pule na šachovém festivalu váleli u moře, mordovali se s nějakou koncovkou a šlo nám to jak psovi pastva. A Honza Ambrož, tehdy navíc čerstvý olympijský medailista, se najednou začal nevěřícně chechtat a říkal: „Je to, kluci, možný? Je možný, že my ty šachy pořád tak strašlivě neumíme?”