U tebe je kdekdo idiot. Hádáš se s každým! V našem městě máš tu nejhorší pověst. Nikdo – tě – nevezme.
Říkáš, že mě nikdo nevezme?
To není všechno. Já ti nemůžu sehnat ani reklamu. Hráls půl minuty rajče a oni přetáhli o půl dne frekvenci, protože sis nechtěl sednout.
Ano. Bylo to proti logice.
Vždyť jsi dělal rajče! Rajče žádnou logiku nemá! A ty sis nechtěl sednout!
Rajče se nemůže hejbat, a proto si taky nemůže sednout! Byl jsem stojící rajče, šťavnatý sexy rajče na biftek; nikdo neumí dělat zeleninu tak jako já! Byl jsem nejlepší rajče, nejlepší okurka! Salát jsem zahrál tak, že se kritici posadili na zadek!

zkusil jsem původně vyslovit kódovaně, literárními postavami. – Kouzlo vzpomínky jsem nevyvolal, a navíc literární postava Madlenka není nejsprávnější volba, když chci něco říct Tobě. Zvlášť jestli mi slízne s tváře slzu.

Na prvním chmelu, týden po ruské okupaci, nebyla. Ale ve třídě pak seděla v druhé lavici, hned za mnou.
Nosívala občas pěkné šaty. Leskle šedivé, nebo možná světlounce fialové. Nevím. Porušený barvocit… když přisedala nebo přiklekla, šaty se nadechly, jako sasanka či medůza. Hrála házenou, na křídle. Házenkářek jsme měli ve třídě víc, ale jen ona měla takové šaty. Tak rovná ramena.
A takový úsměv.
Nebylo tam zprvu mnoho tělesného a tak. Nebo bylo, ale neuměl jsem to poznat.
Tolik se styděla na přehradě převléct, že jsme si věci natáhli na mokré plavky. Já spolu s ní, aby si sama nepřipadala. V tramvaji po nás zůstala pěkně mokrá sedadla; honem jsme vypadli, aby nás nedostihlo povykování průvodčího.
Omluvenku jí na to dopoledne napsala maminka, jenže pravila: „Řekni mu, že je to naposled.“

Králíky. Sníh křupe pod nohama. Kamenná zídka podél cesty, taky s bílou čepicí.

jestli krásná nebo ne tak krásná, neřešil jsem nikdy.
Vezmu za příklad hérečky: Dana Medřická nebo Jana Hlaváčová. – Překladatel Zábrana se vyznal ze svého řekněme obdivu k Hlaváčové jako k ženě; takhle já se na ně nikdy dívat nedokázal. Nevzpomínám si, že bych je kdy viděl svlečené… v jednom filmu Hlaváčové rupnul zip na kalhotech. To je všecko.
Dívá se na otce svého syna, patnáct let ho neviděla. Heydrichiáda.
„Ne, v atentátu prsty nemám. Ale kdyby mě chytili, vyjde to nastejno. – Střílejí to teď s celou rodinou.“
„No a co?! My jsme snad zrovna tak dobrá rodina jako každá jiná.“ Ano, takhle je to vždycky pravda.

má první žena byla věřící „svým způsobem“; někdy jsem jí, poučeně ateisticky, říkával, že takhle to nejde. „Extra ecclesiam nulla salus.“ Ale ona s vírou nakládala, jak sama chtěla: do kostela podle nálady, ke svaté zpovědi nikdy. Přestože by se tam Pán nic ošklivého nedozvěděl. Byla až asepticky čistotná, a určitě pořád je.
„Sunt certique fines,“ říkáme my emeritní latiníci.

šel jsem s maminkou, která už není, do kina Květen, které už není, na film, který sice pořád je, ovšem herci, kteří v něm hráli, už nejsou… prostě jsem šel s mámou do bio. Kdysi. V té době byl vrcholem filmového zážitku Hej rup!, se školou jsme střídavě chodili na Zítra se bude tančit všude a na Přerušenou píseň. – Když se jednou televize uvolila promítnout High Noon, začali v osm večer a film dohráli až po půlnoci; technické problémy. Takže mi máma druhý den musela konec dovypravovat.
A on je zrovna takový pěkný.

Mám strach.
Mám strach, že náš čas už skončil.
Mám strach, že se nevyznám v novejch poměrech.
Mám strach, že to, co umím, už není k ničemu.
Všechno je jinak. Kde jsou všechny ty lidi, co si dřív pomáhali?

víc asi nebude. Pročítám se časem zpátky a odškrtávám si nedořečené. – Třeba, že Měla na sobě dokonalý úsměv je vlastně kalk z angliny.

co jsem měl být něčí poprvé… jak to jinak slušně říct? Nevím.
Došel jsem na křižovatku, nasedl do autobusu a odjel neobvyklým směrem. Místu, kde jsem vystoupil, se říká Beránčí Dvůr; byl jsem tam za chvilku, stromy stříbřité, zahrady stříbřité, všude ticho. Takové to ticho, co zvoní.
Zazvonil jsem u jednoho čísla také, vrátka zabzučela, prošel jsem tou stříbřitou zahradou a vklouzl dovnitř, do tepla. Teď se mi vybavuje, že jsem nad slovesem „vklouzl“ absolvoval menší sémantickou debatu: červená knihovna, smaragdové objetí, žár jeho polibků ji proklál jako šíp… no tak dobře. Tak jsem tedy do tepla proklouzl.
Nikdo mě neviděl, nikdo neslyšel, moje stopy na stříbřité jinovatce nezůstaly. Žádné světlo se v domě nerozsvítilo – taky proč, vždyť byl den! Moje otisky na klice policie nenajde, měl jsem rukavice. Sebemenší hluk se neozval, supi ani havrani se nad domem moc nehoufovali, paparazzi tu nezastavovali své otřískané vozy… prostě nic. Nic!
Bylo pořád ticho, stejné jako předtím. Nebe bylo stříbřité a slunce někde poblíž, ale nemohlo se prodrat. Stáli jsme na zastávce autobusu, tentokrát ve směru do města. Stáli jsme tam sami, zachumlaní, chtěl jsem ji ještě obejmout, ale držela si mě od těla.
Byla bledá, hrozně bledá…
„Jsi hrozně bledá. Aspoň do města s tebou pojedu. K metru.“
„Nechceš mě rovnou předat mamince? Liebe Mutter, die Sache ist erledigt.“
Zakuckal jsem se. „Milá maminko. Tečka. Posílám ti křečka.“
„Milá babičko. – Já to zvládnu. Promiň, ale radši bysme neměli jet stejným autobusem.“
„Ani do autobusu spolu nesmíme vlézt?“
„Prosím tě. Já tě prosím. Ani spolu čekat. Někdo nás uvidí.“
„Mám si jít stoupnout jinam? Proč, proboha? – Jak dlouho už nás lidi vídají?“
„Takhle ale ne. Zavolám hned, jak nastoupím, slibuju. A odprosím tě za tohle… i s brekem, chceš?“
„Ne, prosím tě, neplač… jsi tak bledá.“
„Zvládnu to, vážně. Uvidíme se u vás hned zejtra. A já tě odprosím znovu.“
„Budu mít strach,“ řekl jsem, po stříbřité silnici přijížděl stříbřitý autobus. Tolik jsem ji chtěl k sobě přitisknout, upravit jí čepici… uvařit polévku a krmit ji lžící. – Stříbřitý autobus stříbřitě přibrzdil, ona nastoupila, ohlédla se, usmála se bledým úsměvem.
Viděl jsem ji skrz sklo, jak se přehrabuje v tašce a hledá mobil.

… je trochu zvláštní, že se úsměv taky nosí. Jako oblečení. Napadlo mě chtít tímhle zjištěním poplivat dobu, ale úsměv se zřejmě nosil vždycky. – Úsměv jako slovo: co znamená? Hezký kousek na sebe?

vlastně spíš procházel jsem obrázky, které jsem v obrázkovém období vyobrázkoval, a našel jeden, na který se z nějakých dramaturgických důvodů nedostalo… třeba se ještě dostane. Je na něm prs, menší, proti tmavému pozadí; není vyzývavý, není to erotická fotografie; je to přírodní úkaz.

Hledal jsem obrázek, takový obrázkovatý obrázek s námětem Dům u moře… ne. Jinak. – Sedával jsem, je to už patnáct let, na skalisku, díval se přes Kvarnerský záliv a v dálce vídal bílé budovy. V noci světla. A myslel jsem na Viktora, jak tam někde naproti chodí s Ninou a dívá se na záliv mým směrem, a najednou ho to přemůže a on Nině řekne: „Poslyšte, a jestli vás opravdu miluji?“
A ona se ohlédne, v očích má malinko štvaný výraz…

O touze já musím říct, že si někdy beru do postele medvěda. Myslím to není příklad rozkvétající zoofilie; jen k sobě občas potřebujete přivinout a držet. – Anně jsem, via Hartl, takhle sehnal Borise. Anna ho nepotřebovala závratně dlouho, ale po určitou chvíli se hodil.
Řeknete si: medvěd… totiž, řeknete si: touha. Má spousty podob.

Láska. Láska nebeská. A co když je to láska? Láska z pasáže… Love At First Sting. Láska je láska. Láska jako trám… Lásky jedné plavovlásky. – Škvorecký dal do Bystrých mladých mužů a žen fotku Haničky Brejchové, jak mezi natáčením sedí na židli a na klíně má klapku s nápisem: Láska jako prám.
Ano, taky si myslím.