8.02.2012
Aby se úplně nezapomnělo ani na tohle:má první žena byla věřící „svým způsobem“; někdy jsem jí, poučeně ateisticky, říkával, že takhle to nejde. „Extra ecclesiam nulla salus.“ Ale ona s vírou nakládala, jak sama chtěla: do kostela podle nálady, ke svaté zpovědi nikdy. Přestože by se tam Pán nic ošklivého nedozvěděl. Byla až asepticky čistotná, a určitě pořád je.
„Sunt certique fines,“ říkáme my emeritní latiníci.
* * *
Chodili jsme před svatbou na katechismus. Už jsem někde psal, že pan farář mne měl rád; přemýšlivého nevěřícího, o jehož duši lze zápasit. Nebyl to tak surový boj jako o Hanse v Ansichten eines Clowns, ale podpis po mně chtěl: že budu svoje děti vychovávat křesťansky. Vlastně jsem nic jiného v plánu neměl, ale ten podpis mi připadal, jako kdybych ho měl napsat krví.* * *
Před Bohem jsme s mou první stále svoji, i když se naše cesty už nikdy nesejdou. „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ – Nezkouším se Ho ptát, co si o tom myslí; před spaním místo modlitby k sobě radši přitisknu medvěda.
Ocitujeme si tento Jeho předpokládaný výrok: „Nemusíš pátrat po mé existenci; bylo by to pro tebe těžké, když jsi v ni prostě neuvěřil. Nebudu na tebe zkoušet žádné svoje triky, tolik mi na tobě zas nesejde – zrovna tak jako tobě na mně. Ale zpovzdálí sledovat tě budu, a jestli to bude zapotřebí, jednou se možná potkáme...“* * *
Byli jsme s mou první přesně jedenadvacet měsíců. Na den. I vojenská služba trvávala déle. Rozvedli nás na jedno stání. Chovali jsme se tam relativně důstojně, ale nesejde přeci na tom, jak jsme se u rozvodu chovali! – Myslím na některé pražské adresy, nuselské hlavně. Na slovenské hory. Na ten velký byt, kde jsme se večer všichni sešli v maličké kuchyni, pili šumavské bylinné a povídali. Myslím na koupaliště v Blansku, jak jsme po něm běhali nazí. Až po desáté večer, ovšem. Myslím na prázdninovou cestu po stopách mé vojny: režisér Bařinka, koželuh Kasper, VÚ Sklenné. A jiné příhody.
Myslím na to, jak jsme se jednou doma pohádali a já řekl s teatrálním gestem: „Jak ty mě musíš nenávidět!“ A hrdě jsem odešel do kuchyně, ona za mnou za deset minut přišla a pravila: „Poslyš, tohle bylo opravdu dobrý: Jak ty mě musíš nenávidět!“
Zkoušeli jsme pak tu větu říkat ve všech možných intonacích, a smáli se. Jak my jsme se museli nenávidět.* * *
Říkala mi mejsek. (Připadalo jí, že bych se měl častěji mýt.)
Komentáře
Přidání komentáře...